Bez souhlasu

6. listopadu 2015 v 22:22

Byl čtvrtek večer - spaní čas,
noční čas a venku tma.
A ona u učení pořád a zas,
a unavená až doraz.
A k panice zvalo mámení zla,
a srážení k zemi níž a níž.
Spíš? Či bdíš?
Učíš se? Či trpíš?
Zvládneš to? Haha, jen vtip.
Slova příjemná jak na kůži břit.
Slzavý pád, přitom v uších smích.
A zdlouhavý pláč. Šílet. Smím?

I bez dovolení v koutku čeká strašák "Nervové zrhoucení",
a osobitým ostrovtipem osudu vede mě pryč jak loutku,
někam do tmy, kdo ví kam, a neochota nespraví ani jeden šrám.
A ani nyní není pryč, ba naoak, je jich víc.

Selhávám. A polovina těch bolestí souvisí s tím jak naivní je čekat, že to, co byste udělali pro druhé, udělají oni pro Vás.
A další čtvrtina spočívá v tom, že když člověk řekne, že chápe, věříte mu.
Tu poslední část pak kapacitně vyhraňuju přemíře toho jak moc to bolí.