Kapitoly života, část druhá

22. května 2014 v 16:19
Další den v tomhle světě, který není o ničem. Je pošpiněný mou existencí a nevyvažuje to nic a nikdo. Jsem k ničemu. A máma mi to nezapomíná připomínat každým jejím pohledem. Kéž by zůstala jen u pohledů. Stěžuje si kam jen může, jak jsem strašná. A já jsem z toho ještě strašnější a apatičtější. A o to lákavější je ta píčovinka na mojem stole.

Přijdu ze školy a padám na postel s hysterickým pláčem. Polštář je naskrz promočený slaností slz. Proč je pryč? Proč? Taška leží vedle postele a já pomalu usínám. Nechávám se obejmout spánkem, zatímco se topím vlastními slzami. Oblohu protne blesk, slyším zachraptění. Probouzí mě bolest. Vytřeštěně zírám na osobu, který se tyčí nade mnou. Instiktivně se krčím, ale rány ještě dlouho neustávají. A pak přijde ta poslední, kterou cítím. Jsem zpátky ve tmě.

Proberu se. Bolí mě celé tělo, jsem samá modřina. Bez projevu valného zájmu o okolí nebo o cokoli se zvednu a navleču na rozbolavěné tělo rifle a přes tričko se zatnutými zuby obleču mikinu. Bolí to jako čert, ale co se dá dělat. Třeští mě hlava, chce se mi zvracet, ale ve škole mě nikdo nemlátí. Tak tam raději jdu.

Nechce se mi mezi lidi. U zvonku stojí kluci s tím, že mě vezmou ven. Nechci jít, ale stačí jeden pohled, abych byla přesvědčena o tom, že to není dobrý nápad - odmlouvat. Trochu prkenně vyjdu ze dveří. Všichni mě objímají, mačkají, smějí se. Ale v očích mají lítost a jejich bolest není dost dobře zakrytá. Znám je. A díky tomu jsem je prokoukla. Asi mi popraskala zubní sklovina, jak jsem zuby tiskla k sobě, ale kluci se vyblbli.

Sedím Kubovi na klíně a snažím se trochu vnímat. Občas ucucnu džusu nebo vydoluju pár sekund smíchu. Oni to nemyslí špatně. Jen prostě nechápou jak mi je. Já nemám na to tu sedět a dál se s nima smát. Místo toho probodávám pohledem to prázdné místo na stěně. Sundali jeho fotku, protože jsem měla přijít.
>>Co na to říkáš, Anet?<<
>>Hm? Jo. Jasně. Skvělej nápad. Proč ne?<<
Zatváří se trochu starostlivě. Nejsem sama, kdo si je vědom toho, že vůbec netuším o čem je řeč, ale co už.

Stojím a koukám. Motorka? Ne. Ne. Ne. Dejte to ode mě dál! Žužlám si palec, ale nijak mi to nevadí. Tohle jsou velký kluci, i když jsem velká, oproti nim jsem vlastně trpaslík a můžu si to dovolit. Ale na motorku mě nedostanou. Už nikdy. Nikdy.

Zamávám a zmizím ve dveřích. Máma na mě kouká. Nezeptá se jak mi bylo, jen jestli chci večeři. Zavrtím hlavou a běžím do pokoje. Opatrně se vysleču, příšerně to bolí. Ale co se dá dělat. Alespoň, že ty modřiny nemám v obličeji. Tolik otázek by moje hlavinka nezvládla.

Chvíli si kreslím. Nakonec z toho ale vzejdou jen depresivní čmáranice bez smyslu pro detail. Však mi to taky máma dá najevo nakrčeným nosem, že to není pěkný. Se svěšenýmy rameny ten obrázek skrčím a jdu do postele. Ležím a koukám na strop. Do očí se mi hrnou slzy. Kolik je to dnů? Kolik je to měsíců? Tři. Dneska jsou to tři. Všichni už se vzpamatovali. Alespoň z toho nejhoršího jo a jdou dál, jen já jsem stále zaseklá ve fázi hysterického pláče a apatie.

Zbývá hodina do půlnoci. Nemůžu usnout. Ty kapesníky byly kdysi bílé, ale červená je taky fajn, no ne? Brečím. Nevím, která bolest za to může, jestli ta fyzická, nebo psychická, ale vím, že brečím. A že se mi ta píčovinka zase plete do života. Právě teď začala. Spláchnu všechny kapesníky do záchodu a vrátím se do postele. Desinfekce mě štípe, usínám s příjemným pocitem bolesti a zároveň zdrcujícím zklamáním. Zklamáním sama ze sebe.
 


Komentáře

1 Andy Andy | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:44 | Reagovat

ufff, no nemám slov, píšeš prostě báječně

2 Panra Panra | Web | 28. května 2014 v 16:40 | Reagovat

No báječně si myslím není to správné slovo, ale díky. Cením si pochvaly i zájmu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama