Kapitoly života, část nultá

30. května 2014 v 11:28
Když jsem začínala psát Kapitoly života, žila jsem v tom, že se nikdo nezezptá zda je to skutečnost a něco jako "Podle skutečných událostí," jsem chtěla napsat až nakonec. Ale byla to dost naivní představa. Nultá část je historie a omáčka okolo Kapitol života.

Tenhle "projekt" je vlastně soupis útržků z dní, kdy mi bylo devět (zatím sepsané části, další budou následovat), které mi uvízli v mysli. Nesnažím se to nijak dokořeňovat, nijak to nepřikresluju a o nic Vás neobírám. Věřte, že si pamatuju každý ten pocit a snažím se ho popsat, i když ne vždycky to jde. Není to poprvé co něco takového píšu. Už dřív vznikl projekt s názvem "Za zavřenými dveřmi", který tohle všechno popisoval den po dni a mnohem podrobněji. Mělo to vyjít jako knížka pod pseudonymem Aneta, ale v tu dobu jsem nebyla plnoletá (ne že bych teď byla) a rodiče pochopitelně nechtěly dát souhlas k vydání. O několik let později na mě dopadla krize ze vzpomínek a mezi ty vzpomínky patřilo i psaní "Za zavřenými dveřmi" a já se rozhodla dát znova do psaní s jiskrou naděje, že mě to z oné krize dostane. Váhala jsem, zda to zveřejňovat jako svou vlastní historii a se svým reálným jménem, ale nakonec jsem rozhodla nechat dveře jen pootevřené a ne je rozevřít dokořán a psala jsem o sobě a vlastně o Anetě, jako o postavě, která pochází ze světa mé vlastní fantazie.

Ráda bych řekla, že tyhle kapitoly už jsou za mnou a vracím se k nim jen při psaní, ale zcela dobrovolně a snad jen proto, abych ulevila přeplněné hlavě. Nepotřebuji k životu lítost ani vztek, stačí mi vědomí, že tohle čtení snad dá někomu něco do života, že třeba někdo nepřivře oči nad dětskými modřinami a nebude dělat, že je nevidí. I když si nedělám velké naděje, ale právě naděje umírá poslední, ne? Budu tedy ráda, když budete v komentářích víc hodnotit psaní jako takové. Díky.
 


Komentáře

1 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 2. června 2014 v 6:24 | Reagovat

...
..nemůžu si pomoct; připadá mi, že vedle toho, cos tu v těch pěti kapitolách popsala, vyzní všechno úplně planě.
..noale (opět omluva) stejně tak nedovedu zavřít tu ukecanou hubu, takže:
Pokud je to za tebou, tak fakt - respekt. Že ses nevzdala, nenechala se zlomit. Jsi neskutečně silná, teď už zvládneš všechno. Je úžasný, že se k téhle minulosti dokážeš vrátit beze strachu (to ti závidím, já žiju ve strachu celej život evidentně), a ještě obdivuhodnější je, jak o tom dokážeš psát. Něco tak syrového a hluboko zasahujícího jsem už dlouho nečetla. Člověku se úplně sevřou vnitřnosti (nebo občas vypění nadledviny, žejo ;) tím víc, když pochopí, že to není fikce. Upřímně doufám, že se ti to povede jednou vydat. Věřím, že každého, kdo má v sobě aspoň kousek lidskosti, to donutí pro příště modřiny nepřehlížet. Na h*vno jsou plakáty s nápisy jako "Nezavírejte před tím oči".. to takováhle ledová sprcha rozrazí víčka i mrtvému.

2 Panra Panra | Web | 2. června 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]: Věř mi, že pokud si někdo zaslouží respekt, tak já to nejsem. Jsou to Ti lidi, kteří se rozhodli, že mě nenechají zlomenou a podali mi náplast v podobě lásky přátelské a lásky všemožné.
A že bych psala beze strachu? Pokaždé, když dopíšu kapitolu koukám hodinu do zdi a ještě dvě jsem mimo. Nejsem silný člověk, přestože jsem za něj stále dokola označována. By naopak. Moji sebejistotu a odhodlání snadno něco nahlodá, ale nikdy to nebylo tak hrozné, aby to odhodlání zmizelo úplně a já vážně věřím tomu, že jsou lidi, kteří si toho prožili milionkrát víc než já. A Ti si pak zaslouží respekt už jen za to, že ještě žijí, že ještě neztratili odhodlání žít. Takovým patří respekt, ale já si toho tolik neprožila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama