Kapitoly života, část první

22. května 2014 v 14:46
Jsem naštvaná a zároveň smutná, brečím a na parapetu chytám rovnováhu, ale nechci skočit. Co se to děje? Ten pocit. Ta absolutní zoufalost. Co jsem komu udělala? Proč já? Proč on?
>>Aneto!<<
>>Už jdu, mami.<<
Obrátím pohled do pokoje a popadnu tašku. Skáču dolů po schodech a koukám na mámu se sáčkem se svačinou v ruce. Má zarudlé oči, zase brečela. Tak to jsme dvě. Mlčky si vezmu sáček se svačinou a vyjdu ze dveří.

Nádech. Nesnáším tyhle dny. Každý den si přijdu, jako prvňáček, který se teprve rozkoukává. A já nesnáším náhlý změny po kterých se musím rozkoukávat, musím o nich být předem vyrozuměna, abych se mohla těšit a nějak si to předem představit a vysnít. A abych pak mohla být zklamaná, bez toho by to nebylo ono. Zapluju do lavice a budu se snažit překlepat další den v tomhle ústavu. Psychiatrická léčebna by pro mě oproti tomuhle byla procházka růžovým sadem. Nikde tam totiž nejsou tváře skřivené smíchem a zářící dětskou bezstarostností.

Zvoní a já frr na páchnoucí záchůdek školy. Nadechnout se, chci se nadechnout, potřebuju se nadechnout. Ten pohled na ně mě dusí a každé oslovení škrtí. Ty příklady jsou tak primitivní. Proč já sem vlastně chodím? Protože se dusím všude. Bez přestání a pořád. Doma, venku, tady. Všude. Brečím. Sakra holka co to? Vzpamatuj se trochu! Jdu zpátky do hodiny. Ještě zbývají dvě. Dvakrát 45 minut a můžu se jít dusit jinam. Jak osvobozující.

Sedím doma a mrtvě koukám na modrou stěnu. Jsou na ní světlá místa, dřív se na nich vyjímaly fotky. Nebyly nic moc, ale byly upřímné a přípomaly všechnu bolest, která ve mně přetrvává. Už jsem je nechtěla, ale stejně tam zůstávaly. Pak přišla máma a všechny je strhala a spálila. Bojím se. Bojím se, že zapomenu jak ta tvář na nich vypadala, že zapomenu, jak vypadal smích. Ale ne, nezapomenu. Je všude kolem, to jen já na něj nedosáhnu. Ne, není mi do smíchu.

Tichá domácnost. Projdu kolem mámy, aniž by mě nijak vnímala. Nebo spíš aniž by na mě nějak reagovala. Uhne mi pohledem, kdykoli se na ni podívám. Jen otec je v klidu. ten neřeší nic, tomu je všechno jedno. Až na chlast, ten mu jedno není a ještě cigarety pochopitelně. A ségra? Ta neví o co jde.

Zase sedím a koukám. Leží přede mnou a vypadá lákavě, tak strašně lákavě, nepochopitelně lákavě. Koukám na ni, přímo ji topím vlastním pohledem. Bojuju sama ze sebou. Jedna moje část volá po úlevě a druhá odmítá tuhle píčovinu, která ze mě v dlouhodobém měřítku, zase udělá někoho jiného, stejně jako minule. Ukápne slza. Brzo je jich proud. Ne. Nebudu myslet na minule. Už nikdy.

Padám do postele a zavírám oči. I přes svou opuchlost jsou má víčka strašně lehká. Nechce se mi spát, ale měla bych spát. Chci spát. Zase ten vnitřní boj. Jedna část bojuje s druhou. Uvidím ho! Uvidím. On se vrátí. Vrátí se a obejme a utěší.

Stojím a koukám. Snažím se být silná, ale stačí vyslovit jeho jméno, abych ztratila všechnu odvahu a vytryskly mi slzy. Jsem v černém, stejně jako všichni tady. Brečím, ale stejně se snažím usmívat. Vypadám jako blázen, ale je mi to jedno. Jsem úplně jiná než všichni tady. Nikdo z nich k němu neměl tak blízko. Můj pláč je všem jedno, je pořád. A vždycky bude, ale to nevadí. Jsem silná! A zvládnu to sama. Fíí. Scéna číslo dva. Zabodávají se do mě dvě pronikavě vyčítavé oči. Moje vlastní oči jsou uslezené, že celý svět kolem mě jsou jenom barevné šmouhy, ale já ty pohledy cítím. Ošívám se, budou mě bít? Ať si klidně bijí. Jen do toho.

Výkřik. Probouzím se zpocená a klepu se po celém těle, je zázrak, že plíce stíhají tempu mého dechu. Všechno na mě padá a stěny jakoby se tlačili na mě a chtěly mě umačkat. Nemůžu se nadechnout, jakoby mě někdo škrtil. Ale jo. Jde to. Trochu se uklidním a koukám na hodiny. Jsou dvě ráno.

Slyším mámu jak jde po chodbě. Chvíli si myslím, že bude dobře. Že mě obejme a pokusí se mě utěšit, jako to dělal on. Ale ne. Jen jde do koupelny, má ranní. Schoulím se do klubíčka a div neudusím plyšáka od něj. Pořád jakobych ho cítila, jakobych slyšela, jak dýchá a jakoby měl přijít a pohladit mě po zpocených vlasech, protože jsem ho probudila křikem ze sna.
 


Komentáře

1 Andy Andy | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:38 | Reagovat

achjo chudák holka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama