Kapitoly života, část třetí

25. května 2014 v 17:51
Probouzím se. Jsem unavená, spala jsem sotva pár hodin. Pořád jsem se budila, já se těch nočních mur snad nikdy nezbavím. Dny mi splývají v jeden velký koloběh honby za samotou, ale já nikdy nejsem sama. Moje vzpomínky a deprese tu zůstávají se mnou aniž bych o to stála. A co hůř, je víkend. Takže mají mnohem víc času mě sežrat. Ohlodat až na kost, nenechat kousíček masa na svém místě.

Jdu do obýváku koukat se na pohádky, otec vrávorá a to je osm ráno. Sedám si na zem, abych ho nerušila a neměl důvod mě vyhnat. Asi pět minut mě nechá koukat se na pokemony, než televizi vypne. Nic jsem neudělala, takse natáhnu po ovladači. Plesk. Bouchnu se hlavou o podlahu a skoro si prokousnu ret ve snaze nebrečet. Rozkřičí se na mě, tak raději jdu, ale místo toho, aby mě nechal být, rozvrávorá se za mnou, aby mi ještě uštědřil pár ran. Chci utéct, ale nemá to cenu. Za chvíli mě drží za vlasy a bije. Křičím, strašně to bolí. Ale máma je v práci a ségra je u babičky. I kdyby tady byly nic by to neměnilo. Co se dá dělat. Konečně skončí a jde si lehnout. Pravděpodobně s pocitem zadostiučinění.

Po čtyřech odlezu do pokoje. Bolí mě záda, pomalu se ani nemůžu narovnat. Podivně nahrbeně se zkroutím před postelí, ani na ni nelezu, tak strašně ta záda bolí. Hodinka dvě a zlepší se to, ale teď nemám na to se zvednout a lehnout si alespoň na postel. Za chvíli unaveně usnu, ale pokaždé se probudím při sebemenším pohybu, tak to bolí. Už aby byla škola.

Je po obědě. Babička mi sice oběd donesla, ale stejně jsem si pro něj nešla. Ptala se po mně, ale otec jí řekl, že mi je špatně a přidal historku o tom jak strašná jsem a drzá a jak pořád jen sedím u televize. To pro případ, že bych k babičce šla s historkou z rána. Docela mi kručí v břiše a už se můžu i trochu narovnat, takže cestu do kuchyně, bych klidně zvládla, ale nechce se mi poslouchat jak jsem tlustý prase, tak raději nechám svůj oběd otci a sáhnu po knížce.

Máma přijde z práce unavená a protivná. Nemá to teď vůbec lehký a vždycky přichází protivná. A dvojnásobně protivná je na mě. Nedávno jsem slyšela jak mluvila s tetou. Říkala jí, že se na mě vůbec nemůže podívat, že jí ho strašně připomínám, že si ke mě vlastně ani předtím nemohla najít cestu. Šla jsem se jí potom omluvit, že jí ho nechci připomínat, ale ona na mě jen křičela, že poslouchám, když se baví dospělí. Od té doby se musím vždycky zavřít v pokoji, když je u nás teta. Teď ale otec mámě líčí, jak jsem strašná a jak jsem mu snědla jeho oběd, že jsem tlustý prase, co jen sedí u televize. Máma se mračí. Pak mi jde nahoru říct, že jsem trochu drzá, a že můj zákusek, co přivezla z práce, si sní sama. Večer jsem bez večeře a jdu brzo spát. No vážně, už aby byla škola.

V noci se moc spát nedá. Ti dva po sobě křičí a venku prší. Ty záda pořád docela bolí, takže se nahrbeně odloudám ke dveřím abych je zavřela. Jakoby to mohlo pomoct. Nepomůže. Napadne mě, že prší a asi nikdo nezavřel okna. Zastavím se a zaposlouchám se. Ne, nezavřel. Chvíli váhám, ale nakonec mi přijde jako lepší varianta jít je zavřít, než neděli trávit vytírám domu, kdy budu snadný cíl otcových noh. Proplížím se barákem a za ukrutné bolesti, kdy jsem nucena narovnat páteř zavřu okna dokonce i v koupelně. A právě když se natahuju na špičkách po klice u okna, tak se otevřou vchodové dveře. Chvíli poslouchám, ale nikdo je nezavřel. Fajn. Tak já je teda půjdu zavřít.

Z deště se stihla stát bouřka a nebe dost často protínají blesky. Rozbrečím se a zacouvám, ale ty dveře zavřít musím. Posouvám se k nim po milimetrech, ale i když se klepu a skoro nevidím nakonec je zavřu. Ani nevím kde, kdy nebo jak, ale najednou tu je otec a já jsem venku za dveřma. Za zamčenýma dveřma. Bouchám, aby mě pustil dovnitř, ale on se jen zasměje a jde spát. Nesnáším bouřku. Za všechno může bouřka. Sednu si na schody a vytřeštěně sleduju blesky.
>>Pusť mě dovnitř! Prosím, moc prosím. Já už budu hodná.<<
Zbytečné křičet, tam uvnitř všichni spí. Zavřu oči, ale při každé ráně se rozbrečím o něco víc. Nakonec ze všeho toho pláče usnu, i když se při každém třetím hromu probudím a nepřestávám se klepat. A není to jen tím, že jsem venku, prší a mám na sobě jen noční košili.

Je ráno a já ležím v blátě pod schody v noční kočili. Vlasy se mi lepí k sobě a nezůstal na mě kousek čistého místečka. Je podzim a už i docela zima. Choulí se ke mě kočka z ulice. Vytáhnu se na nohy. Bolí mě záda, je mi zima, bolí mě v krku a příšerně mě bolí hlava. Za dveřmi slyším jak po sobě křičí. Kolik může být? Netuším kolik je hodin. Ale otevřou se dveře a já zamžourám na postavu v nich. Je to máma, jde do práce. Vytřeští oči. Vezme mě dovnitř a pošle do koupelny. Volá do práce, aby si vzala volno, ale projde jí jen to, že jí omluví, že přijde o něco pozdějí. Umyju se a máma mi uvaří čaj a zabalí do deky, pak se omluví a spěchá do práce.
>>Já tu s ním nechci být sama, mami! Prosím, nenechávej mě tu s ním.<<
Rozbrečím se jakobych snad znovu seděla v blátě a byla bouřka.
>>Prosím, prosím! Nenechávej.<<

Vysíleně usnu. Bolí mě v krku, hlava se mi asi rozskočí, ale nepůjdu si pro prášek. Ne a ne a ne. Nechci zase do bláta. Nechci k němu. Ale je mi to prd platné on si přijde pro mě. V mžiku jsem natisknutá na studenou zeď.
>>Už ne, už ne. Prosím, moc prosím, prosím...<<
Došel mi hlas, z proseb je jen nesrozumitelný šepot a chraplavé něco co by možná vzdáleně mohlo připomínat slova. Jedna rána, druhá,... Otevřou se dveře a jako spása přijde babička. Křičí na otce a nakonec mi najde ve skříni oblečení a dovede k sobě. Bydlí ve stejné vesnici, takže stačí projít vesnicí a jsme u ní.

Hned se ke mě vrhne zlatý kokršpaněl a začne mi zpod nosu oblizovat krev, je rád, že mě vidí, alespoň někdo. Roztřeseně sedím na gauči a choulím se do klubíčka. Vždycky to bylo hrozný, ale poslední dobou je to příšerný. Nikdy dřív jsem nebyla sama přes noc venku, zvlášť v bouřce. Mohla jsem umřít. Umřela bych jako on, v bouřce. Nikdy nechci umřít v bouřce.
 


Komentáře

1 Andy Andy | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:32 | Reagovat

ježišikriste, četla jsem to se zatajenym dechem, netušíš, jaký mi spadl kámen ze srdce, když sem si uvědomila, že to je asi nějaká povídka a ne podle skutečnosti, UF!
tak jdu na předchozí dvě části!
Vážně skvěle napsaný, chytlavý, moc se mi to líbí!

2 Panra Panra | Web | 28. května 2014 v 16:42 | Reagovat

Jsem ráda, že se líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama