Když mě chcete zaatentovat řekněte to rovnou a podejte zbraň...

9. června 2014 v 14:08
...pane velevážený tělocvikáři.
Bylo mi asi 7 let, když mě můj bratr, vodák a sportovec od přírody, vzal do loděnice. Samozřejmě jen, abych se svezla s nimi, nemusela jsem nic dělat, jen sedět a koukat. Ten den jsem spolu s kamarádkou spadla do vody a málem se utopila. Od té doby jsem na něco jako loď nebo jakékoli plavidlo plující po vodě nevlezla.
Dneska jsem šla do školy s tím, že v tělocviku budu házet debilním míčkem a hrát debilní softbal, ale ejhle. Můj strašně milovaný přímo nejmilovanější tělocvikář, který mi pravidelně sere na hlavu, vymyslel něco úžasného. Že půjdeme na loděnici. Nějaký nesouhlas ho nezájímal. Ano, skončila jsem ve vodě, jak se dalo čekat. Smrděla jsem zasranou řekou ještě další dvě vyučovací hodiny a mimo to si užila šest tisíc slz, protože tahle vzpomínka je o to nepříjemnější, že ani můj bratr, ani moje kamarádka už nejsou mezi námi. Znovu jsem to zkusit odmítla, vyslechla si pár peprností na adresu mé váhy a seděla a koukala na ostatní, jak si to skvěle užívají. Začínám uvažovat nad možností podstrčit mu na konci roku otrávenou čokoládu. Nebo alespoň projímadlo.

Aby to nebylo jen o dnešním tělocviku, přikládám spíš tvorbičku než tvorbu z okraje sešitu.

Zlato za křídla

Nejsou to křídla,
co dělá ptáka ptákem,
anděla andělem,
a vážku vážkou.

Nechci být andělem,
a nechci být ptákem,
za křídla ale,
platila bych zlatem.

Jsem tichá a v ústraní,
zraněná životem,
ale ošetřena láskou,
a přátelstvím.

Přesto všechno,
chci jednou proplout nebem,
okusit let a daleko nad zemí,
pokojně snít.

O lepších zítřcích,
o lepším životě?
O dalších dních,
a klidných nocích.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama