#Popel melancholie

21. října 2014 v 14:43
Nucený úsměv,
potlačovaná bolest,
skrytá slza,
kam mám jít?
O koho se opřít?
Přemýšlím.
Usínám.
Probouzím,
se plná melancholie,
dalšího rána,
dalšího dne,
kdy nevím,
netuším,
kdo jsem,
a kdo nejsem.
Bez něj.
Zmatená.
Ztracená.
Nechápavě zamrkám,
cože?
Chcete,
pořád po mě něco chcete.
Zlomená.
O dno jsem,
si narazila kolena.
Natahuju ruce,
k hvězdám,
jsou daleko.
Daleko.
Daleko je,
moje povstání,
z melancholie popela.
Daleko.

#Ze starší tvorby
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama