Všechnochuť II.

5. října 2014 v 14:48
Ten pocit, když všechno vypadá optimisticky růžově a pak...

BUM!

"Tak zpátky nohama na zem holka,
zpátky k vědomí toho,
že jsi ta neschopná píča za kterou tě všichni mají.

...A vzteklé děcko k tomu."

Babička půjde v pondělí na operaci. Můžu jen doufat, že jí ruka bude dobře hojit a nebudou jí ji muset amputovat. A víte co? Nejsem tam. Jsem 200 km daleko a jediný co můžu, je slyšet jak mi brečí do telefonu, že se bojí. A já? Co já? Můžu jen říct "To bude dobrý."...

Zítra mám odevzdávat domácí práci do fyziky. Bojuju s tím dva týdny a myslela jsem si, že to vyřeším během jednoho dne. Co já na té škole ku*va dělám? Když neumím tak, podle učitelky základní, věcí? Jó, gympl mě "dokonale" připravil.
Jakobych to nevěděla, vím, opět jsem si to uvědomila:
jsem ta tupá a neschopná.

A pak ten pocit, když už prostě víte, že jste tak strašně zoufalý...
...zoufalá a nejraději byste třískli...
...já bych třískla...hlavou o zeď.
A místo toho dostáváte přednášku jak vzteklý jste dítě....

NEJSEM VZTEKLÁ! JEN JE MI ZE SEBE NA BLITÍ A JSEM ZOUFALÁ...

Nepotřebuju ale přednášky.
A co potřebuju?
Netuším...
Obejmout?
A pak v lepším případě uškrtit,
nebo podřezat tepny,
kulku do hlavy?
Nebo víte co? Stačí mi podat žiletku,
a bude líp.
Pak budu happy. :)

 


Komentáře

1 DrSoftie DrSoftie | 9. října 2014 v 8:46 | Reagovat

Pořád ten stejný pracovní list? Kdyžtak zavolej :-) . A jsi skvělá, nepodceň se. Ani my si nepamatujeme, jak dělat obecná řešní a všechny ty věci v matematice, ale nějak to jde. A nezapomeň na dějepis *mrk, mrk*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama