O mém vztahu k matce...

14. prosince 2014 v 20:56

...aneb neúprosná potřeba ventilovat...

Mojí mámy jsem se VŽDYCKY vážila.
Respektovala jsem ji jako silného člověka, který se staví problémům statečně,
nestěžuje si, že to má složité,
jen někdy...občas...v pár případech... v rámci sebezáchovy vlastní psychické pohody něco vytěsní.
Třeba to, že někdo existoval. (Jedna z mála věcí, které jí odmítám odpustit.)
Moje máma pro mě byla vzorem a ideálem silné ženy, která všechno zvládne.
Často jsem ustoupila svému názoru a převzala její...občas lituju...
Zpětně zjišťuji, že jsem si svůj vzor výrazně idealizovala...
A kdybyćh jednou pozbyla mými rodiči pracně vymlácené úcty..."Na co si to sakra hraješ?"
Na mámu? Och vážně?
A kde jsi byla, když mě budily noční můry?
Kde jsi byla, když ségru šikanovaly?
Kde jsi byla, když jsem se bála přijímaček?
Kde jsi byla během všech těch rodičovských schůzek?
Kde jsi byla, když jsem se v noci třásla pláčem kvůli Bony?
Kde jsi byla, když si otec přivedl kamarády?
Kde jsi byla, když lítaly rány?
V práci...v hospodě... nebo dva metry od nás a přihlížela... u přítele...
A kde jsem byla já místo na oslavě na kterou jsem byla pozvaná?
Doma. Psala jsem maily řediteli, že ségru šikanují.
Hlídala, aby si napsala alespoň třetinu úkolů, ale "nebyla jsem její máma" aby mě poslechla.
A uklízela zvratky.
Pápá jedničky a dvojky...
Chápala jsem a chápu, že někdy je toho moc v práci a cigareta je drobná úleva od stresu,
ale být každej víkend v tahu?
Nenavštívit za čtyři roky jediný rodičák?
Slova mého dějepisáře: "No...Tví rodiče jsou pro mě vlastně imaginární osoby."
Jsem zklamaná tím, kolik životů je Ti jedno.
Jsem zklamaná tím, že místo abys řekla "ahoj", když si mě dva měsíce neviděla, začneš po mě ječet.
Jsem zklamaná, slyšíš? Zklamaná.
Jsem zklamaná ze své mámy.
Ani nevíš, jak ráda bych nebyla... ani nevíš jak ráda bych, zase, byla hrdá a respektující dcera.
Zbývá jen mučivě nucená úcta,
zatímco ta cesta ode mě k tobě a naopak je čím dál delší
a delší a delší... brzo plná střepů a nášlapných min mám pocit.
 


Komentáře

1 Gil Gil | Web | 14. prosince 2014 v 21:13 | Reagovat

To je mi hrozně líto :(( Můj kamarád to měl podobné. Nepovíš to mámě? Asi by to nic nezměnilo? Hodně sil, jsi úžasná♥

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 14. prosince 2014 v 21:23 | Reagovat

Hodně, hodně sil, nic jiného nemůžu, jenom ti přát hodně štěstí, jedem můj kamarád to má taky podobně stejně jako u Gil, ale ono je to těžké, moc těžké, chápu to, když slyším jeho vyprávění a teď čtu to tvoje :(

3 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 15. prosince 2014 v 12:19 | Reagovat

Je hrozné, že se tohle fakt děje.. a nikdo nic neřeší. Nechápu to. Nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší? Jak je možné, že nic nedělají sami rodiče? To sami se sebou dokáží žít? S tím vědomím, že nechávají vlastní děti trpět, ne-li hůř? Prostě to fakt vůbec nechápu.

4 Panra Panra | Web | 15. prosince 2014 v 20:58 | Reagovat

[1]: Podobné je zkreslený pojem. Dvě situace podobného rázu jsou podle mého nesrovnatelné. Mluvit? Mnohem více se mi uleví, když budu jen psát a vypisovat se než bych se víc než-li zbytečně nechala deptat poznáním, jak moc byly moje představy daleko od reality. Díky za přání mnoha sil.

[2]: Výprávění by mělo mít zápletku a vyvrcholení. Vylívání srdce je mnohem výstižnější popis toho, co jsi si přečetla (ode mě). Děkuji za přání štěstí.

[3]: Občas mám pocit, že každý dokáže žít se svými tzv. hříchy a být v pohodě. Až na mě.
Jak to vidím já: Když někdo činí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a vědomí a svědomí ho navede k špatné věci, nevnímá to jako špatné. Nejsem si jistá, že to je případ...ehm...ehm...výše zmíněné osoby. Tam snad proběhla jistá inspirace církevními odpustky. Tvrdá práce je přece vykoupením za jiná selhání. Nebo možná přemrštěné odměňování? Kdo ví...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama