Sama sebe

22. února 2015 v 21:48
Strach? Nejsem troškař, přejdu k tomu největšímu - já.
Bojím se sama sebe, bojím se toho so udělám a co už jsem udělala. Bojím se důsledků a bojím se toho, co by se stalo, kdybych některé věci neudělala. Bojím se minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Vlastní sobeckosti a stejně tak se děsím toho, že budu příliš obětavá a někdo mi ublíží.
Bojím se bolesti, kterou jsem způsobila, ale odmítám si pomoct, v některých případech.
Ublížila jsem spoustě lidem.
Ublížila jsem vlastní rodině, ublížila jsem přátelům. Způsobila jsem jim bolest tím, že jsem byla odtažitá, příliš realistická nebo upřímná. Ublížila jsem vlastnímu příteli a nedělám si iluze o tom, že ne.
Ublížila jsem sama sobě. Žiletkou. A nezůstala jsem u kůže. Vyčítala jsem si tolik, TOLIK, věcí. Sama sobě jsem si zamlouvala, že nemám právo na štěstí a odháněla od sebe tolik lidí, kteří to nemysleli špatně.
Bojím, se že by taková situace mohla nastat znovu.


Bylo asi 12, nepamatuju se přesně. Byla jsem poblázněná do klučiny, kterého jsem v životě neviděla a on do mě. Oba jsme byli duševně někde jinde než vrstevníci a skvěle si rozuměli. Začali jsme spolu "chodit" a já ho pouštěla blíž a blíž k tomu, aby mě poznal. Po roce mi přišlo, že si to nezasloužím. Ublížila jsem mu tím a víme to oba. Byla jsem odtažitá a uzavřená. Po těch několika letech, potom co jsem si to uvědomila, ležel v nemocnici a napsal mi. Byla jsem ochotná sednout na vlak a jet za ním, ale teď byl odtažitý on. Jen málo věcí mě tak zamrzelo. A chladnost naší konverzace mě mrzí i teď.

...

Když jsem se dostala na gymnázium moje spolužačka mě seznámila s o rok starší kamarádkou. Velmi jsme si rozuměli a postupně do konverzace zapojovala i svou nejlepší kamarádku. Nebyly jsme schopné se snést, ale postupně oběma došlo, kolik toho máme společného a ač každá jiná, v jistých detailech jsme si byly velmi podobné. O nějaký ten pátek později nastaly chvíle, kdy jsem polykala zlost kvůli jejímu přístupu, který jsem nechápala, ale byla jsem ochotná snést cokoli, abych si udržela kamarádku. Ale nikdy nebudu otevřenost sama a právě to mi k ní pro vždy zavřelo dveře. Nebyla jsem dostatečně sdílná, protože to nedokážu. Byla jsem zoufalá a smutná, brečela a vztekala se. Ublížili jsme si navzájem.

...

Měla jsem kamaráda, o pár let staršího. Byl to jeden z mála lidí, u kterých jsem sama sobě dovolovala alespoň částečně poodhalit tajemství mojí osobnosti. Na druhou stranu on byl velmi sdílný v sdělování toho co cítí nebo jak se má, co děláš, co ho zklamalo... Snažila jsem se mu pomoct od depresí na které jsem sama trpěla a nechávala se táhnout hloub a nakazit se smutkem, který jsem sdílela. Postupně to přešlo v to, že už tu nebyly moje, ale jen jeho deprese a já to dál snášela a snášela ať konverzace postupně vyšuměla, protože jsem byla skálopevně přesvědčená, že mi to nic nedává. Něco bouchlo a všechno jsem mu vyčetla bez ohledu na vlastní chyby.

...

Čirou náhodou jsem potkala osobu neručeného pohlaví, která mě ovlivnila ví než bych si chtěla připustit. Na jednu stranu egoistický parchant, na druhou citlivá duše. Zní to jako protiklady a protiklady to jsou, ale on takový opravdu je. Nechápala jsem jak někdo může být tak sebevědomý a tak upřímný. Nesnášela jsem ho. A zároveň záviděla, že má koule na to takový být. "Měsíc sem, týden tam a je to jen lehký odvar tebe," říkali mi a já jen krčila rameny.

...

Pamatuji si chvíli, kdy jsem nepopsatelně ublížila svojí babičce. Ať chci nebo nechci neumím jí upřít to, že ke mě vždycky byla milejší než zbytek rodiny a vždycky se snažila pomáhat mi. Nevím kolik mi bylo, ale vím, že jsem byla absolutně rozčilená. Babička se mě snažila uklidnit, ale já byla natolik vzteklá, že jsem se do ní sprostě obula a utekla. To si nikdy nepřestanu vyčítat, bylo to poprvé, co jsem ji viděla brečet.

...

Bojím se, že jednou budu natolik emotivní a zaslepná vztekem nebo smutkem, že někomu ublížím až přes čáru.
Z ničeho nemám víc strach než z vlastních emocí a vlastní neschopnosti někomu delší dobu nakecávat, že ho srašně miluju. Pak bouchnu a upřímností někoho nepříjemně zasáhnu. Vrací se to pak kurevsky těžko pokud vůbec.

Jedno malévelké bum v mojí připitomělé hlavě a brečím nad důsledky, zatímco se snažím vyžehlit (vzít zpět) alespoň část záchvatu upřímnosti.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama